Možná i v tobě je touha se ozvat. Říct „ne“. Nestát opodál, ale stát si za sebou. Nestahovat se, když něco necítíš správně. Možná někde hluboko v sobě víš, co je pro tebe důležité. Jenže… když přijde ten okamžik, kdy bys měla promluvit, cítíš svírání. Tělo ztuhne, hlas se zadrhne. Strach. Nejistota. Stud. A tak zůstaneš zticha.

Nejsi sama.

Sebe-vědomí – tedy vědomí sebe sama, svých potřeb, hranic, pocitů, pravdy – není něco, co by ženám přirozeně chybělo. Naopak. Dívky přicházejí na svět s hlubokou citlivostí, intuicí a vnitřním kompasem. Ale během života se učíme, že některé části nás jsou „moc“ – moc hlasité, moc citlivé, moc složité. A tak se učíme přizpůsobit. Ztlumit se. Být milé, vstřícné, hlavně nikoho nezklamat.

Možná sis i ty vyslechla:

„Neber si to tak.“
„Ty jsi tak přecitlivělá.“
„Buď ráda, že tě vůbec někdo chce.“
„Nezlob, buď hodná holka.“

A tělo si to pamatuje.

Pamatuje si, že projevit se může znamenat odmítnutí, posměch, nebo ještě hůř – trest. Pamatuje si, že být „příliš“ znamená být nechtěná. A tak se učí – reflexivně, automaticky – stahovat se, zmenšovat, pochybovat.

Když mluvíme o ženském sebevědomí, nestačí si jen „říkat, že jsem dost dobrá“. Nestačí to vědět hlavou. Protože tělo může pořád cítit něco jiného.

Strach z konfliktu.
Svírání při představě, že zklameš.
Tlak na hrudi, když chceš říct „ne“.

A právě proto je cesta zpět k sebevědomí tělesná. Jemná. Pomalu krok za krokem. Ne tlakem, ale laskavostí. Ne silou, ale návratem do svého středu.

🟠 Všímej si okamžiků, kdy tělo ztuhne
Neodsuzuj se. Jen si všimni: „Aha, teď jsem chtěla něco říct – a tělo mi ztuhlo.“ To samo o sobě je odvaha. Přinášíš světlo do míst, kde bylo dlouho ticho.

🟠 Dotkni se své hodnoty jinak než slovy
Polož si ruku na hrudník. Nadechni se. Připomeň si, že jen tím, že jsi, máš hodnotu. Nemusíš nic dokazovat, obhajovat, vysvětlovat. Dovol si ji cítit aspoň na pár vteřin.

🟠 Začni s malým „ne“
Nemusíš hned měnit celý svět. Možná stačí říct „ne“ něčemu, co dnes opravdu nechceš. Nebo si jen v duchu uvědomit: „Tady je moje hranice.“ I to je krok směrem k důvěře v sebe.

Skutečné sebevědomí není o tom být bezchybná, beze strachu nebo dokonale jistá. Je o tom znát sebe – i se svými strachy – a i tak si pomalu dovolit jednat v souladu se sebou. V tempu, které je bezpečné pro tvé tělo. Bez tlaku na výkon. S péčí, kterou bys možná dřív dávala jen ostatním.

Možná i v tobě je touha se ozvat. A možná právě teď je ten okamžik, kdy jí můžeš začít naslouchat. Jemně. Krok za krokem.