Vývojové trauma se táhne jako červená nit celým mým životem. Jako dítě jsem kvůli němu začala koktat. Silně, viditelně a způsobem, který ovlivnil každou konverzaci, každou interakci, každé rozhodnutí.

Takhle silně jsem koktala dvacet let.

Dvacet let, kdy vyslovení každého slova bylo jako souboj, kdy jsem musela plánovat věty dopředu, vyhýbat se některým slovům, dýchat jinak než ostatní.

Trochu mi pomohl tanec, později psychologie. Našla jsem způsoby, jak s tím žít, ale ne, jak to vyřešit.

Stala jsem se tanečnicí a lektorkou tance. Byla jsem celkem úspěšná, zvaná na semináře po celé ČR, na rozhovory do časopisů, televize i rádií. Navenek to vypadalo, že to zvládám.

Ale o co víc jsem byla úspěšná navenek, o to víc jsem uvnitř cítila prázdno.

Postupně jsem došla až k vyhoření a pak se všechno rozpadlo jako domeček z karet.

Přišla jsem o práci, o taneční studio, o dlouholetý vztah, o spoustu lidí, o kterých jsem si myslela, že jsou přátelé.

Měla jsem pocit, že jsem absolutně na nule.

Nebylo to jen o ztrátě. Bylo to o tom, že všechno, co jsem si vybudovala, bylo postavené na něčem, co nebylo udržitelné. Na adaptaci.. na skrývání.. na fungování přes to, co bylo uvnitř.

Postupně jsem se zvedala. Poznala jsem nynějšího manžela, dostudovala a porodila dceru.

Vypadalo to, že už je to za mnou.

Jenže pak se otevřely třinácté komnaty minulosti. Všechno to, co jsem v sobě uzamkla, se vynořilo na povrch. A tentokrát naplno.

Začal nový boj. S depresivními stavy, s úzkostmi, s pocitem, že to nikdy neskončí.

Zkusila jsem všechno: odborníky, lékaře, terapeuty, kouče, spoustu různých metod..

Nic z toho mi nepomohlo. Ne proto, že by to byly špatné metody nebo špatní lidé, ale proto, že řešení nemohlo přijít zvenčí.

Protože problém nebyl v tom, co dělám nebo jak myslím. Problém byl v tom, jak fungoval můj nervový systém.

Teprve ve chvíli, kdy jsem našla cestu ke svému nervovému systému - když jsem se naučila s ním komunikovat, rozumět mu a pracovat s ním, se to začalo měnit.

Dnes mám spokojenou rodinu, přátele, kteří jsou skuteční, a jasně postavené podnikání.

A dokonce i tu tolik vychvalovanou konzistenci.  Ne proto, že bych se víc snažila, ale proto, že si nepotřebuji nasazovat žádné masky.

Moje práce je mojí seberealizací. Dodává mi energii místo toho, aby mi ji brala.

Nefunguju z přetížení. Funguju z kapacity.